Vypadá to jako jednoduchá situace, která na první pohled ani není problémem: potřebujete smazat uživatele nebo obsah. Může to být uživatel od zaměstnance, který odešel, může to být sezónní obsah, který už se nikdy nepoužije nebo něco jiného.
Vložit měřicí kódy je sice jednoduché, musíte ale vědět kam. Je snadné třísknout kladivem, ale musíte vědět, na hlavičku kterého hřebíku. Nepoučení uživatele vkládají kód přímo v editoru (Gutenbergu, Elementoru), což je špatně. Je vložený v obsahové části, kde nemá být, nemáte pod kontrolou jeho spouštění a může být nacachovaný.
Obrátila se na mě jedna paní z firmy s požadavkem na drobné úpravy na jejich e-shopu. Stál prý několik set tisíc korun, ale přitom v něm nefungují některé základní věci. Nebudu se zabývat tím, jak řídit zakázku, nebo jak si ověřit, že dodavatel skutečně splnil, co měl, nebo jak poznat nekvalitní práci. Je to velká bolest českého trhu, ale ani já nejsem vševědoucí a knížecí rady budu rozdávat někdy příště.
„Nebojte, mám všechny přístupy – o web se přece starám.“ Možná jste tuto větu už slyšeli. Ale když vám takový člověk znenadání odejde, zůstane vše na vás. Ať už se rozloučil se slovy „končím, dík za spolupráci“ nebo jen přestal brát telefony, realita je stejná: web pořád běží, ale nikdo přesně neví jak, kde, proč… a hlavně – kdo se o něj vlastně teď stará.
Zprávy z kontaktního formuláře se sice odešlou, ale místo doručené pošty končí ve spamu – nebo se ztratí úplně. Ve WordPressu se to bohužel stává častěji, než si mnozí uvědomují. A právě kvůli tomu můžete přicházet o nové poptávky. Je to jako když si v restauraci objednáte jídlo, ale číšník na objednávku zapomene – po chvíli, hladoví a zklamaní, odcházíte.